Veronika Pavlová

Veronika Pavlová

Mé jezdecké začátky se datují někdy před rokem 2000. To jsem ještě jako malé "pískle" začala dojíždět do nedalekých Malenic, na Ranč M. Tento ranč mi dodnes zůstal vryt do paměti. Zažila jsem zde spoustu krásných chvil, nasbírala spoustu zkušeností a potkala velmi dobré přátele, se kterými jsme v kontaktu dodnes. Stejně tak ráda vidím i Romana Mráze, majitele, který nad všemi našimi skopičinami přivíral oči. A byl to vlastně on, kdo mi umožnil se u koní usadit. 

    Mou první velkou koňskou láskou (a učitelkou), byla klisna Nelly, kříženka s dávkou hucula, haflinga, shagya araba,  prý i klusáka a dalších plemen. S ní jsem zažívala první cval, čundr a nakonec i puťák, první malé výhry například v podobě couvání. Zlom nadešel v roce 2003, kdy se Roman rozhodl většinu koní rozprodat a ukončit turistickou jízdárnu. Okamžitě jsem zatoužila Nelly mít. Byla jsem však až druhý zájemce. Nelly nakonec šla do Romanova příbuzenstva (kde dodnes ještě žije; jedním z jejích potomků je valach Ruda, majitelky Anežky Turkové, kterou můžete potkat na nejrůznějších závodech). Já se svého snu nevzdala. Řekla jsem si: „Když ne Nelly, tak Adélu!“ (její dceru) A udělala jsem dobře. Tato kobyla mě sunula mílovými kroky vpřed a dala mi vědět věci, ze kterých čerpám dodnes.

    Adélka byla svým způsobem postrach. Byla jedním z mála koní, na kterém se jezdilo na udidle! (Na ranči většina koní fungovala na ohlávkách) Při turistických vyjížďkách se dávala zkušenějším, popřípadě chodila pod průvodcem. Její oblíbenou zábavou byla hra zvaná "úprk s turistou kamsi", přičemž Adla většinou vyhrála. Vyhrávala i v závodech mezi koňmi. Byla to velmi rychlá, obratná a svérázná kobyla.

 Naše začátky nebyly jednoduché. Měli jsme problémy se vším, s provazy, vlajícími předměty, skupinou koní, dokonce i s tím, že Adélka reagovala velmi citlivě na pobídky vedle jedoucího jezdce (ona většinou zareagovala dříve, než koník, pro kterého byla pobídka určená původně). Mnohokrát jsem běžela kamsi, daleko před ostatními, zatímco oni spokojeně a v klidu cválali za námi či dokonce stáli. A já vlála, neovládala a doufala, že přežiju. To vše samozřejmě bez sedla, na ohlávce a bez helmy. Protože tak jezdili všichni. Objevily se i problém s chytáním. Kolikrát jsem ji chytala i dvě hodiny. Stádo, které čítalo přes 20 koní, se vždy rádo nechalo přesvědčit k hrátkám a já marně běhala z jednoho konce obrovkých pastvin na druhý. Jednoduché nebylo ani nakládání. Při návratu z němčického Huberta od Blažků, jsme se rozhodli pro přepravník. Bylo pozdě, koně byli unavení po cestě tam i po hubertské. Nakládání Adély však trvalo tři hodiny! Bylo by skoro rychlejší jít po kopytě zpět do Malenic. Ale nedalo se nic dělat. Bylo nutné Adélu do přepravníku dostat. Bylo to poprvé, kdy jsem měla možnost vidět celou plejádu metod nakládání v praxi. Po dobrém, s pamlsky, po zlém, s lonží za zadkem, se dvěma lonžemi za zadkem, s rukama za zadkem, s odstraněnou přepážkou, s druhým koněm uvnitř i metodu zmatení s bundou přes hlavu. Světe div se, nezabralo nic. Až Lojzu Blažka napadlo využít její strach. Vzal bič a začal s ním práskat. Milá Adélka usoudila, že než poslouchat strašidelné zvuky za zadkem, bude bezpečněji v přepravníku. A tak tam doslova skočila.

Nedalo se svítit, nakládání jsme museli řešit. Byla to pro mě zlomová zkušenost, věděla jsem, že takhle to nejde. Požádala jsem o pomoc mou kamarádku, dnes již poměrně známou a šikovnou jezdkyni Terezku Třeštíkovou. V té době na Ranči v Malenicích působila. A začali jsme nakládat. Podle tehdejší metodiky Honzy Bláhy. Terka byla na jeho kurzu, takže aplikovala čerstvě nabité informace. Šlo to pomalu, ale šlo to. Přepravník a nakládání nám zabralo celé odpoledne, výsledek byl však bezvadný- Adéla se do přepravníku nechala bez problémů, nenásilně a pomocí poměrně jemných tlaků, naložit. Byla to odměna pro všechny tři, Adélka dostala od přepravníku pauzu, já si oddychla, protože už jsem věděla, jak na to příště a Terka za sebou měla úspěch v řešení našeho problému.

Od té doby jsme přepravník přestaly řešit. Když bylo nutné, prostě tam šla. Při pozdějším nakládání se mnou nechala do přepravníku i vyslat v klusu. A když by náhodou ne, já věděla, jaké mám na ní páky.

Poznala jsem, že je velice důležité, dostat se k pocitu, že věc dokážete. Vytváří to klid při práci s koněm, což je jeden z nejlepších předpokladů pro úspěšnou komunikaci mezi koněm a člověkem. Klid a sebedůvěra, vize, že věc dokončím s úspěchem.

Po přepravníku nás čekaly další velké úkoly. Pořád zde byl obrovský strach z provazů a jakkoli vlajících věcí. K vlajce jsme se nepřiblížili blíž jak na pět metrů. Pruhované igelitové pásky ohraničující pracoviště byly nahraně. Laso neexistovalo. To se muselo změnit. S lasem, vlajkami i páskami jsme se setkávali při rodeích. Následovala dlouhá práce ze země na důvěře při použití provazů a provázků v nejrůznějších situacích. Výsledky se dostavily. Po nějaké době jsme dokonce zvládli disciplínu lasování telete.

Vlajka však byla stále pasé. To se změnilo až jednou, náhodou. Byli jsme na slavnostním průvodu v Radomyšli a pořadatelé řekli „Bylo by hezké, kdybyste šli s prapory v čele průvodu.“. Ve mně zamrazilo. V čele? S PRAPOREM? Tak to bude průšvih. Nicméně organizátoři a Terka byli rychlejší, vrazili mi prapor do ruky. Čekala jsem, co se stane… Nestalo se nic! Adéla stála a čekala, co bude. Tak jsem prapor opatrně rozvinula a nechala ji situaci rozmyslet. Stále nic. Měla jsem radost. Celé odpoledne jsme zakončili cváláním s praporem. Bylo to další velké vítězství.

Když tak dávám dohromady Adélky neduhy, které si s sebou táhla jakožto turistický kůň, kůň který za to vlastně nemohl, napadá mě ještě jeden. Citlivost při nasedlávání, nasedání, naskakování. Mocně se šklebila, a když člověk akci zopakoval do neúnosné míry, ohnala se zuby či vykopla zadní nohou. Zřejmě to byla kombinace několik faktorů. Pravděpodobně měla jezdce na zádech spojeného s bolestí. Dostala se ke mně informace, že jako mladou ji často a významně bolely záda. V kombinaci s neopatrným ježděním začátečníků na turistické jízdárně a ne příliš individuálním přístupem, to mělo hluboké důsledky. Citlivost a šklebení jsme řešili několik let. Částečné zlepšení nastalo faktem, že se stala mým osobním koněm a já byla jediná, kdo s ním pracoval. Navíc jsem si dávala pozor na to, aby se bolest zad neopakovala, a když, abych na ní v té době nejezdila nebo jí od bolesti pomohla. V neposlední řadě přispěla i důslednější práce na zapojení zádě, vyklenutí a uvolnění. Netroufnu si říct, že byl problém vyřešen úplně, ale minimálně do té míry, aby neovlivňoval mou práci s ní.

 Tak jsme postupně vyřešily všechny naše neduhy a Adélky chování se výrazně změnilo. Vše se povedlo do té míry, že jsme byly schopné:

  • Fungovat na ohlávce- na jízdárně, v terénu, mezi koňmi, při závodech a to ve všech chodech
  • Účastnit se nejrůznějších soutěží- trailu, dobytkářským i rychlostním disciplínám (vykonávat přesně požadované prvky, na udidle i ohlávce)
  • Pracovat ve volnosti, absolvovat trail ze země ve volnosti a to v neznámém,náročném prostředí
  • Jezdit bez sedla i jakéhokoli uždění- nejdříve na jízdárně, ve známém prostoru, nakonec i na několikahodinové vyjížďky

A to považuji za top, společně s procházkami bez jakéhokoli vodítka

Když jsme s Adélkou začínaly, bylo mi krásných 13 let. Ale nechyběla mi touha věci řešit, zlepšovat se, vzdělávat a mít zájem o to, být lepší. S jistou dávkou trpělivosti a píle se nám všechno toto povedlo. Adle bylo tenkrát deset. Dnes je jí přes dvacet a je v „částečném důchodu“ na Farmě v Malenicích, u mých kamarádů, Petry a Pavla Frnochových. Je to jeden z nejspolehlivějších koní, které tam mají.

Toto byl příběh Adélky, kobyly, která měla již nějaké zkušenosti s lidmi, dobré i špatné. Mám však v rukávu ještě příběh koníka, který se narodil jako nepopsaný list papíru a dá se říct, že co jsem v něj vložila, je mým obrazem. Je to Adélky syn, nyní 8 letý valach Obsidián. Můj vysněný kůň.