Veronika Pavlová

Mé jezdecké začátky se datují někdy před rokem 2000. To jsem jako malé "pískle" začala dojíždět do nedalekých Malenic na ranč M. Tento ranč mi dodnes zůstal vryt do paměti. Zažila jsem zde spoustu krásných chvil, nasbírala spoustu zkušeností a potkala velmi dobré přátele, se kterými jsme v kontaktu dodnes. Stejně tak ráda vidím i Romana Mráze, majitele, který nad všemi našimi skopičinami přivíral oči. A byl to vlastně on, kdo mi umožnil se u koní usadit. 

    Mou první velkou koňskou láskou (a učitelkou), byla klisna Nelly, kříženka s dávkou hucula, haflinga, shagya araba a prý i klusáka a dalších plemen. S ní jsem zažívala první cval, čundr a nakonec i puťák, první malé výhry například v podobě couvání. Zlom nadešel v roce 2003, kdy se Roman rozhodl většinu koní rozprodat a ukončit turistickou jízdárnu. Okamžitě jsem zatoužila Nelly mít. Byla jsem však až druhý zájemce. Nelly nakonec šla do Romanova příbuzenstva (kde dodnes ještě žije; jedním z jejích potomků je valach Ruda, majitelky Anežky Turkové, kterou můžete potkat na nejrůznějších závodech). Já se svého snu nevzdala. Řekla jsem si, když ne Nelly, tak Adélu, její dceru. A udělala jsem dobře. Tato kobyla mě sunula mílovými kroky vpřed a dala mi vědět věci, ze kterých čerpám dodnes.

    Adélka byla svým způsobem postrach. Byla jedním z mála koní, na kterém se jezdilo na udidle! (Na ranči většina koní fungovala na ohlávkách) Při turistických vyjížďkách se dávala zkušenějším, popřípadě chodila pod průvodcem. Její oblíbenou zábavou byla hra zvaná "úprk s turistou kamsi", přičemž Adla většinou vyhrála. Vyhrávala i v závodech mezi koňmi. Byla to velmi rychlá, obratná a svérázná kobyla.

 Naše začátky nebyly jednoduché. Měli jsme problémy se vším, s provazy, vlajícími předměty, skupinou koní, dokonce i s tím, že Adélka reagovala velmi citlivě na pobídky vedle jedoucího jezdce (ona většinou zareagovala dříve, než koník, pro kterého byla pobídka určená původně). Mnohokrát jsem běžela kamsi, daleko před ostatními, zatímco oni spokojeně a v klidu cválali za námi či dokonce stáli. A já vlála, neovládala a doufala, že přežiju. To vše samozřejmě bez sedla, na ohlávce a bez helmy, protože tak jezdili všichni. Objevily se i problém s chytáním. Kolikrát jsem ji chytala i dvě hodiny. Stádo, které čítalo přes 20 koní, se vždy rádo nechalo přesvědčit k hrátkám a já marně běhala z jednoho konce pastvin na druhý. Jednoduché nebylo ani nakládání. Dokonce bych řekla, že nakládání bylo v určitém směru zlomové.

 Tak jsme postupně začínali všechny naše neduhy řešit a Adélky chování měnit. Bylo mi tenkrát 13 let!... A povedloJ

  Z Adély se během pár let stalo zlatíčko.